Protože se v téhle knize měla Bára dostat do doby povstání sipáhíjů v roce 1858 a setkat se s královnou Lakšmí Báí, bylo zásadní navštívit Džhánsí, kde tato královna vládla, a Gválijár, poblíž kterého padla v bitvě proti Britům. A protože jsem tehdy ještě přesně nevěděla, jakými cestami se bude příběh ubírat, chtěl jsem také vidět Kalkatu, kde sídlil britský guvernér, kvůli koloniální architektuře a tak. Paní, která mi cestu zařizovala, ještě doporučovala Váránásí, protože se tam jednak Lakšmí Báí narodila a jednak je to jedno z nejzajímavějších míst v Indii, taková "echt" Indie, a údajně nejdéle kontinuálně osídlené místo na zeměkouli. Tím byly dány hlavní obrysy cesty.

Když jsem hledala informace o obléhání Džhánsí, narazila jsem na spoustu deníků a záznamů očitých svědectví britských vojáků, kteří se na něm podíleli. Příběhy, často tragické, a osobní hrdinství některých z nich mne přiměly zakomponovat jejich osudy do Bářina příběhu. A zejména poručík Harry Prendergast mi přirostl k srdci tak, že ač jsem se tomu dosud poměrně bránila, vážně začínám uvažovat o viktoriánské bárovce, jen aby se Bára s panem poručíkem znovu setkala.

Prolistovat knihu a koupit si ji můžete zde:

Někdo by si myslel, že jsem se rozhodla psát o Indii po té, co jsem se z této země vrátila. Nebo že jsem tam plánovala letět od chvíle, kdy jsem podepsala smlouvu na knihu, která se tam měla odehrávat. Ale bylo to úplně jinak.

V říjnu 2022 jsem byla na besedě pro bilingvní děti v Drážďanech. Když jsme pak s dámami, které školu vedou, seděly a pily kávu, ptaly se, co budu psát dál. Kelty, odpověděla jsem. Hm, a potom? Indii. Jé, Indie, vzdychla nostalgicky jedna paní učitelka. Tu já miluju. Tam jsem několik let žila. Její rodiče tam totiž pracovali v diplomatických službách. Slíbila, že mne propojí s lidmi, kteří by mi mohli o Indii dát nejrůznější informace. Několik týdnů se nic nedělo, a pak mi volala její maminka, že mi bude volat nějaká paní kvůli Indii. Volala. Slovo dalo slovo, sešly jsme se na obědě v indické restauraci, pohovořily - a ukázalo se, že paní má malou agenturku, která je schopná zařídit cestu do Indie na klíč. Kdykoliv, jakkoliv, s návštěvou čehokoliv... Nikdy jsem o návštěvě Indie neuvažovala, ale tohle setkání nebyla náhoda. A tak jsem začala plánovat.

Do Indie jsem letěla pro inspiraci. Místo toho jsem se ke svému nemilému překvapení vrátila s určitou "spisovatelskou paralýzou". Nemůžu říct, že by pro mne Indie byla zklamáním, protože jsem neměla velká očekávání. Věděla jsem, že tam bude vedro, nepořádek a přelidněno, ovšem přidal se k tomu ještě hrozný kravál a neodbytní prodejci a rikšové, kvůli nimž nebylo možno se někde jen tak zastavit a kochat, protože se hned rojili kolem a nabízeli své zboží a služby. Pro člověka, který miluje Island, kde je zima, čisto a liduprázdno, to je trochu peklo. A tak mi po návratu trvalo opravdu dlouho, než se mi podařilo vnořit do děje - jenže pak už to na druhou stranu nebylo k zastavení a příběh ze mne úplně tryskal.

Každopádně jsem byla nesmírně ráda, že jsem Džhánsí viděla. Nebýt toho, představovala bych si palác Lakšmí Báí asi jako z pohádek tisíce a jedné noci, nebo alespoň jako paláce v sousední Orčhe, jejíž vládce usiloval o ovládnutí Džhánsí a které skutečně berou dech. Městský palác v Džhánsí přitom víc než sídlo rádži připomíná činžák na Vinohradech. Lakšmí Báí, nebo, chceme-li, Džhánsí ki rání, nebyla bohatá panovnice. Ale svou statečností, odvahou a schopnostmi si dokázala získat respekt i svých nepřátel. Sir Hugh Rose, který dobyl Džhánsí, o ní napsal:

"Rání byla výjimečná statečností, krásou, rozumem a vytrvalostí; její velkomyslnost k jejím podřízeným byla bez hranic. Tyto kvality v kombinaci s jejím postavením z ní činily nejnebezpečnější mezi všemi vůdci povstání."

Až po návratu z Indie jsem například zjistila, že zanedbaný a nebezpečně vypadající průjezd, který jsem poblíž pevnosti procházela, je městská brána, kterou v průběhu obléhání Britové ostřelovali, a že v hradbách vedlení je dosud díra, kterou tam vystříleli. Což mi odbornice z muzea, které stojí asi dvě stě metrů odtamtud, neprozradila. Sama jsem také musela zjistit, že existuje jedna jediná písemná zpráva o obléhání Džhánsí z indického pohledu. V době, kdy se odehrávalo, tam totiž náhodou pobýval brahmínský kněz Višnubhát Godse, který putoval o Indii a o svých cestách sepsal knihu. O obléhání Džhánsí píše neuvěřitelně zajímavé věci, načerpala jsem z něj spoustu podrobností, a také vyvrací mýtus o tom, že by Lakšmí Báí skákala z hradeb na koni jako Horymír na Šemíkovi.