Pařížské intriky - D´Artagnan je zrádce!
To, že jsou na francouzském královském dvoře intriky na denním pořádku, ví každé malé dítě, které si přečetlo Tři mušketýry. Ovšem něco jiného je o tom číst a něco jiného je zaplést se do toho, což se Báře podařilo jen proto, že dostala neodolatelnou chuť na cizí pamlsky. Vražd v paláci přibývá a navíc se tu pohybuje muž, který o sobě tvrdí, že se jmenuje d´Artagnan, přičemž Bára velmi dobře ví, že je ve službách kardinála. Bára musí jednat. Připraví na spiklence past, aniž by si uvědomovala, že tím riskuje svůj vlastní život.
Prolistovat knihu a koupit si ji můžete zde:
Ten, kdo si 14. března roku 1844 koupil v Paříži noviny Le Si`ecle, bezpochyby netušil, že se za chvíli začte do předmluvy ke knize, která bude lidi uchvacovat ještě o téměř dvě století později. Také netušil, že o ty dvě století později tu knihu sice budou pořád všichni znát, ale protože budou líní číst, tak se raději podívají na film, který s ní už krom názvu nemá skoro nic společného. Ano, mluvím o Dumasových Třech mušketýrech. Onoho dne - byl to čtvrtek, počasí nevíme - začali vycházet na pokračování v novinách.
Úspěch měli Tři mušketýři fenomenální. Není divu. Tajemný, ušlechtilý Athos, zbrklé, energií sršící, vášnivé a tvrdohlavé mláďátko d´ Artagnan, pohledný intelektuál tající svá milostná dobrodružství Aramis a ješitný hromotluk Porthos, k tomu intriky, čest královny v ohrožení, každou chvíli nějaká šarvátka, milostné pletky d´ Artagnana s jeho bytnou - bože, koho by to neuchvátilo? Už téhož roku vyšli Tři mušketýři knižně, a to nejen ve Francii, ale i v Belgii (no tam to nemuseli překládat, že...). Do angličtiny byli přeložení v roce 1846. Do češtiny v roce 1851. Vydání z roku 1894 doprovodil legendárními ilustracemi Maurice Leloir.
Ilustrace a portrét Maurice Leloira jsou z Wikipedie, z https://www.meisterdrucke.us/artist/Maurice-Leloir.html a z https://mflibra.com/products/1895-rare-book-the-three-musketeers-by-alexandre-dumas-illustrated-by-maurice-leloir?srsltid=AfmBOop9ThLkjY3JXuw81LaD_vaxfMksIkR25S2LHnJXaX3QWhth3afW
Kde se ale tenhle příběh vzal? Alexandre Dumas v předmluvě tvrdí, že čirou náhodou při hledání pramenů pro dějiny Ludvíka XIV. narazil v Královské knihovně Paměti pana d´ Artagnana. A když se pídil po dalších informacích, narazil na Paměti hraběte de La F`ere. Dokonce si matně vzpomínal na signaturu...
Kec mec lívanec. Dumas nikdy v žádné knihovně ani v archivu neseděl. Veškerou heuristiku, tedy vyhledávání informací v pramenech, mu dělal profesor historie August Maquet. Což je u historického románu práce největší. Můžu to potvrdit, bárovky jsou vlatně takové historické miniromány, a když chci, aby reálie seděly, hodiny a hodiny strávím hledáním, jak třeba vypadal železniční vagón v roce 1850, aby to bylo přesně. A to mám internet! Představte si to v době, kdy jediným zdrojem informací byly knihy a dobové dokumenty a muselo se za nimi do knihoven a archivů a ještě jste ani nevěděli, po které knize či listině sáhnout. To nebyly hodiny práce, ale dny a týdny. Bez tohohle by Dumas nenapsal ani povídání o pejskovi a kočičce. Maquet navíc dával dohromady i hlavní dějové linie, a Dumas to pak už jen literárně zpracoval. Takže odhadem 90% práce Maquet, 10% práce Dumas. A myslíte, že Dumas Maquetovi někdy poděkoval? Ne. Nikde ho neuvedl. Proto s ním Maquet přestal v roce 1851 spolupracovat. Mimochodem, není náhodou, že nejslavnější Dumasova díla pochází z doby spolupráce s Maquetem (všechny díly Tří mušketýrů, Hrabě Monte Christo, Paní z Monsoreau...). Ta pozdější prakticky bez výjimky zapadla.
Ovšem, Paměti pan d´ Artagnana opravdu existovaly. Napsal je jakýsi Gatien de Courtilz de Sandras (1644 - 1712) a vyšly v roce 1704. Pan de Sandras sloužil v armádě a později se dostal do vězení, přímo do Bastily. A té tehdy šéfoval pan Besmaux - jeden ze dvou nejspolehlivějších mužů, které kapitán de Tréville doporučil kardinálovi Mazarinovi do jeho služeb, když byla setnina mušketýrů rozpuštěna. Ten druhý muž byl d´ Artagnan. Besmaux se s d´ Artagnanem dobře znal a je tedy možné, že se od něj Sandras mohl leccos dozvědět. Ale fůru si toho také přibásnil, d´ Artagnanův životopis v jeho podání je víc fiktivní než pravdivý. A je otázka, jak moc si to Maquet uvědomoval, když podle něj pro Dumase připravoval podklady pro psaní.
