JAK SE DOSTAT DO INDIE V 19. STOLETÍ

CESTOVÁNÍ VLAKEM V POLOVINĚ 19. STOLETÍ

V roce 1825 začala v Británii (tudíž i na celém světě) fungovat první veřejná železnice. Vlakem se tedy už mohli svézt cestující, nejen uhlí a jiné suroviny. V roce 1859, kdy se Bára dostala do Londýna, tedy třicet čtyři let po té, už byla Británie protkaná hustou sítí kolejí a železniční doprava byla naprosto běžnou záležitostí. Přineslo to spoustu změn, ty změny probíhaly strašně rychle, byly překotné a ne všichni z nich byli nadšení. Cestování se usnadnilo, zrychlilo a zlevnilo, což bylo super - ale na druhou stranu se do měst snadněji dostávaly osoby, o které tu nikdo nestál. Chudina, která tu chtěla hledat práci (a brát ji tím pádem starousedlíkům), a když ji nenašla, vzrůstala kriminalita. Klidné okrajové čtvrti měst se měnily ve čtvrti průmyslové plné skladišť, kouře, špíny a podivných individuí, vznikaly tu vyložené slumy, některé ulice musely ustoupit železnici...

Ovšem projet se tehdejším parním vláčkem, zvlášť pokud jste měli na první třídu, muselo být báječné. 

Cesta první třídou

Vagony první třídy měly oddělená kupé, do nichž se nevcházelo z chodbičky, ale nastupovalo se zvenčí. Cestující tedy měli absolutní soukromí, a také velké pohodlí - jak říká Bára, kupé vypadalo jako pojízdný obýváček a čalouněnými pohovkami a kobercem na zemi. Zhruba čtyřicetikilometrová cesta (necelá hodina jízdy) vyšla na 4 šilinky.

Cesta druhou třídou

Ta už byla mnohem méně pohodlná. Lavice byly tvrdé, dřevěné, a okna nebyla zasklená, takže když byla venku zima, uvnitř to nebylo lepší. Ale seděli jste a bylo to levnější - za stejnou cestu, která by v první třídě stála 4 šilinky, člověk zaplatil jen 2 šilinky a 10 pencí.

Cesta třetí třídou

Tady už se o pohodlí nedá vůbec mluvit. Vagón třetí třídy připomínal spíš dobytčák, neměl střechu a lidé tu stáli jeden vedle druhého a drželi se postranic, v lepším případě tu byly dřevěné lavice. Vzhledem k tomu, že vlak jel rychlostí 30 - 40 km/h, nebylo to nebezpečné, ale když pršelo nebo sněžilo, tak nic moc. Ušetřili jste ovšem ještě víc, za tu hodinovou cestu byste zaplatili 1 šilink a 7 pencí. 

Někdy kolem r. 1875 se počet tříd snížil na dvě. První zůstala tím, čím bývala. Druhá třída se přejmenovala na třetí a třetí se zrušila. Tedy ty nepohodlné vagóny se zrušily. Takže nějakou dobu jezdily jen vagóny první třídy a třetí třídy (vybavením druhá, ale za cenu třetí). U nás se počet tříd zredukoval na dvě až v roce 1956, a to tak, že se třetí třída přejmenovala na druhou, druhá na první a původní první se zrušila, protože cestovat tak pohodlně byl asi buržoazní přežitek, který soudruzi nechtěli trpět. No a taky na to lidi moc neměli.

Vlakové jízdenky

Jakmile začali vlakem jezdit lidé, bylo potřeba vytvořit systém jednoduché kontroly toho, že zaplatili tolik, kolik měli - a to byly jízdenky. Prvních patnáct let to fungovalo tak, že se na lístky ručně vypisovalo, kam kdo jede a kolik zaplatil. Ze začátku to bylo v pohodě, ale lidí cestovalo víc a víc a tenhle způsob byl strašně zdlouhavý. V roce 1840 ovšem jistý pan Thomas Edmondson, přednosta stanice Newcastle upon Tyne, vymyslel systém jízdenek, který byl tak dokonalý, že se používal až do nástupu éry počítačů. V Británii to bylo do r. 1990, takže sto padesát let! Základem byly malé kartonové kartičky, na kterých byly předtištěny názvy stanic, kam bylo možno dojet - taková pásma. Také tam byla cena, z jízdenky se dalo vyčíst, jestli jde o první, druhou nebo třetí třídu a další údaje. Na kartičku se pak takovou kovovou raznicí vytlačilo datum a jelo se. Průvodčí svými typickými kleštičkami kartičku procvakli na znamení, že už je jízdenka projetá. V pokladnách se jízdenky uschovávaly ve speciálních skříních se zásobníky, kde byly rozdělené podle délky trasy (a tudíž ceny).