LOUČENÍ SE SVOBODOU
Zítra je poslední den prázdnin. Dneska mě naši přivezli od babi jizerské. Přijeli pro mě už v pátek, protože taťka chtěl dneska ještě na výlet. Tak jsme šli nahoru kolem hájenek a cestou jsme potkaly uteklé ovce z ohrady, jenom tři, on je tam má pan Vejvoda, ale prokoply ohradu a šly na procházku, tak jsme mu to řekli, protože zahnat se nenechaly. Beran sice nemá rohy, ale drcnul tátu pěkně do zadku. No a pak jsme šli na Čihadla a odtamtud na Štolpišský vodopád, a ten je úžasný, on není nějak velký jako že by tam tekla spousta vody, ale je to taková strž, ve který jsou nasypaný kameny, a vede odshora strašně hluboko dolů. Dá se jít podél ní až do Ferdinandova a do Hejnic. Tatínka napadlo, když se koukal u vodopádu na rozcestník, že bychom mohli dojít ty čtyři kilometry do Hejnic a pak jet zpátky vlakem. Ale došli jsme jen do toho Ferdinandova, protože začalo lejt, zrovna když jsme se koukali na mapu a zjistili jsme, že kdybysme chtěli z Hejnic vlakem, tak bysme vlastně museli objet celé Jizerky přes Frýdlant a Liberec a Smržovku, tak táta řekl, že až přestane pršet, že se vrátíme, jak jsme přišli. No takže asi v pondělí nepůjdu do školy, protože mám úplně ušlapaný nohy, protože jsme nachodili asi dvacet pět kiláků, to není úplně moc, ale asi pět kiláků bylo do strašnýho kopce a kamenama a pak taky po asfaltce a vrátili jsme se až v půl sedmý a bylo dobře, že maminka nešla s náma, protože ta by to asi neušla. Mezitím všechno zabalila a naskládala do auta, tak jsme se jenom najedli a rozloučili s babi a s bratrancema, teta Mirka pro ně přijede až zejtra, a jeli jsme. Zejtra si mám ořezávat pastelky a tužky a dávat do pořádku tašku s věcma do školy. Se mi teda fakt chce...