Půlnoční dobrodružství
Tak jsme přežili Vánoce. Ale o fous. Předně dárky. Já nevím jak jinde, ale mně nikdy dárky nenosil Ježíšek. Teda "jako" je nosil, říkali jsme, že je to od Ježíška nebo pod stromeček, ale co si pamatuju, tak jsem vždycky věděla, že je to od rodičů. A od tety Mirky, ale to nebylo pod naším stromečkem, protože k tetě chodíme buď dvacátého pátého nebo dvacátého šestého. Většinou dvacátého pátého, protože pak jedeme za babi jizerskou a tam jsou zase dárky. Takže dostávám dárky tři dny za sebou, což je super. No ale rodiče trvají na tom, abych jako napsala Ježíškovi, co bych chtěla k Vánocům. Tak jsem napsala, že bych potřebovala ještě větší encyklopedii historie, než co mi koupili k narozeninám, protože tam úplně všechno není (a na internet mě nepouštějí, kdykoliv potřebuju, tak jak to mám všechno hledat, že jo), a učebnici latiny pro samouky a slovník. Protože Karel uměl latinsky a taky mám ten svitek, co mi dal Gaius Lollius, když jsem byla v Pompejích, ale neumím to přečíst, což mě štve, protože tam jsem to uměla. Teda přečíst jo, ale nerozumím tomu. Takže jsem dostala: sadu růžových a fialových sponek do vlasů, dvoupatrové pastelky (je tam 64 různých odstínů), předplatné časopisu o dějinách pro děti, panenku (!) a kolečkové brusle. A ještě jsem zaslechla, jak maminka tatínkovi v obýváku, když si mysleli, že nejsem v doslechu, říká, že si nikdy nemyslela, že se puberta projevuje takhle. To teda vážně nevím, jak myslela. No, musím uznat, že kdybych nutně nepotřebovala ty knihy, co jsem si o ně napsala, že by mi těma dárkama udělali fakt radost. No tak dál. Jeli jsme do Prahy na půlnoční, protože teta Mirka zpívala sólo v Rybovce, a byli jsme domluvení, že u tety přespíme a budeme tam dneska na oběd. Což byl super nápad, protože jsem si mohla zase pohrát s bratrancema. Teta zpívá u svaté Ludmily na Míráku. A když jsme už byli skoro tam, tak na jedné křižovatce normálně přestal tátovi vrčet motor. Teda jako v autě. Uprostřed křižovatky. Auto ještě pomaličku dojelo bez motoru za křižovatku a chcíplo úplně. Tak jsme vystoupili, tatínek vyndal trojúhelník, co se dává na silnici, když je rozbité auto, i když tam skoro nikdo nebyl, protože bylo půl dvanácté v noci, a zkoušeli jsme auto odtlačit. Teda mě tatínek posadil za volant, abych s ním točila, i když maminka tvrdila, že to se nesmí, že tam může sedět jen někdo, kdo má řidičák, takže si tam sedne ona, ale tatínek řekl, že auto váží jedna celá sedm tuny, a to že jednak já s ním neutlačím a jednak neví, proč by měl tlačit ještě o sto kilo víc. Maminka se rozzuřila a řekla, že ona neváží metrák, ale šedesát šest kilo, a tatínek řekl, že od padesáti se zaokrouhluje nahoru a ať jde tlačit. Naštěstí šli kolem dva pánové a pomohli tatínkovi odtlačit to auto do postranní ulice a tatínek pak řekl, ať jdeme na tu Rybovku, že jsme tam pěšky za deset minut, on že se postará o to auto a pak přijde. No ale nepřišel a po Rybovce jsme šli k tetě domů a spát a na snídani už tam tatínek byl, prý dorazil asi ve tři ráno, protože auto odtahovali a pak se nemohl dostat zpátky a v servisu budou až pozítří. A ještě se musí na parkoviště pro věci, co jsou v kufru, protože tam máme všechno, co jsme chtěli zítra vézt k babi jizerské. Ale to nebude problém, protože strejda Víťa nám půjčí auto, protože on ani teta nemají přes svátky dovolenou. A půjčí nám ho i s bratranci. Prý aby se jich na týden zbavili. Tatínek se sice tvářil, jako kdyby spolkl rybí kost, ale já mám radost, protože budeme stavět iglú a zdobit stromeček u chalupy pro zvířátka, budeme tam dávat lůj pro sýkorky a seno z půdy pro zajíce a srnky a tak. A budeme cucat rampouchy. Sice to nemá žádnou chuť, ale je to studené a musí se to dělat tajně, aby nás nikdo neviděl, a to je super. Ještě, že se to auto rozbilo. To budou skvělý Vánoce.