První pražská defenestrace
6. července 1419 Václav IV. zasáhl do privilegií Nového města pražského a vyměnil zdejší konšely. Zdá se, že tím popudil novoměstské měšťany dvojnásob - předně na radnici města, kde převažovali podobojí, dosadil konšely, kteří přijímali pod jednou, a jednak tím porušil tradiční městské privilegium, totiž že konšelé jsou voleni měšťany (s tím si ovšem Václav hlavu nelámal - vzpomeňme dekretu kutnohorského, kdy zase nevybíravě zasáhl do universitních statut). Tímto zásahem situaci nijak neuklidni. Na kázání Jana Želivského v neděli 30. července přišla k Panně Marii Sněžné řada podobojí se zbraněmi ukrytými pod oblečením (do kostela!). Naopak noví konšelé měli na radnici pohotovost a na mši vůbec nešli - zdá se, že útok na radnici byl akcí spíše plánovanou než vyloženě spontánní. Dav, který se k radnici přihrnul, nejprve požadoval propuštění uvězněných podobojí, nicméně jak to dopadlo, je všeobecně známo. Zprávy o počtu mrtvých se různí. Byl mezi nimi purkmistr Jan Podvinský, tři konšelé, místorychtář Mikuláš a několik novoměstských sousedů, kteří konšely bránili. A, jak víme, také Borkův tatínek.
Defenestrace na obraze Adolfa Liebschera Novoměstská radnice po renesanční přestavbě
z konce 19. století z poč. 16. století. Z těchto oken konšelé padali.
Chrám Panny Marie Sněžné
zdroje obrázků: cs.wikipedia.org
Bitva na Vítkově hoře
Zdá se to neuvěřitelné, ale dobové prameny uvádějí, že onoho 14. července kolem čtvté hodiny odpolední sruby na hoře Vítkově hájila skutečně jen hrstka obránců - 26 mužů a 3 ženy (Bára moc nepomáhala, tak ji nepočítáme). Křižáci vedení míšeňským markrabětem Fridrichem nemohli kvůli terénu (úzké návrší) vužít svou početní převahu, navíc v kritickou chvíli, kdy užuž pronikali ke srubům, přišla husitům posila - padesát střelců a blíže neupřesněný počet cepníků.
Zdroj obrázku: www.husitstvi.cz
Žižkovo oko
Obecně je známo, že Žižka do dějin vstupoval jednooký a opouštěl je zcela slepý. O které oko však přišel dřív, nevíme, neboť o tom neexistují zprávy. Na vyobrazeních z nejrůznějších dob má Žižka klipec tu přes levé, tu přes pravé oko. Nemáme ani k dispozici Žižkovy ostatky. z nichž by se to dalo vyčítst.
V roce 1910 bylo v zazděném výklenku v kostele sv. Petra a Pavla v Čáslavi nalezeno několik kostí včetně části lebky, kteréžto pozůstatky několik nadšenců okamžitě prohlásilo za ostatky Jana Žižky. Není však k tomu žádný důkaz, protože u kostí nebylo nic, podle čeho by mohly být identifikovány, navíc jde o pozůstatky tří osob. Nicméně tzv. čáslavská kalva (horní část lebky) nese stopy po zraněních, která majiteli způsobila ztrátu obou očí. Staršího data je sečná rána přes levou očnici, kterou dotyčný utrpěl ve věku 10 - 12 (maximálně 14) let, v době, kdy lebka ještě rostla, a byla tak v důsledku zranění poněkud deformována. Poranění pravé očnice je vyhojeno krátce před smrtí. Věk zemřelého některé průzkumy stanovují na 20 - 70 let, další studie rozptyl zužují na 40 - 60.
Z výše uvedeného plyne, že je úplně jedno, jaké oko Žižka na obálce knihy vlastně má, protože to stejně nikdo neví.
Petr Kániš, pikarti a adamité
Podobně jako křesťanství obecně ani husitství nebylo nikdy názorovně jednotné. Existovaly i názory tak extrémistické, že popuzovaly i radikální tábority. Jednou z takových fanatických skupin byli pikarti (název je odvozen od jména francouzského kraje Picardia, kde vznikla kacířská náboženská skupina, jíž bylo husitství zpočátku také ovlivňováno) zvaní také adamité, pravděpodobně pro jistou nevázanost v pohlavním životě (zřejmě počáteční husitský "komunismus" dovedli ad absurdum). Pikarti popírali svátost oltářní, čímž tábority pobuřovali pravděpodobě víc než nevázaným obcováním. Pikartské hnutí se v Táboře začalo projevovat výrazněji až počátkem roku 1421, tedy několik měsíců po Bářině návratu domů, a táborité proti nim záhy tvrdě zasáhli. Většina pikartů, Kániše nevyjímaje, byla v dubnu pod Žižkovým velením v Klokotech u Tábora upálena.
Louňovický klášter
Klášter premonstrátek, který měl být protějškem mužskému klášteru v Želivi, založil v neobydlené krajině r. 1149 mnich Jindřich. První jeptišky sem přicházely ze Steinfeldu v Porýní. Klášter se postupně rozrostl v rozsáhlý komplex, přímo u něj vznikla ves Louňovice a další vsi mu patřily. Stal se hospodářským centrem zdejší oblasti a značně se podílel na jejím rozvoji. Husité to tu 23. srpna 1420 vzali z gruntu, jediné, co z vypáleného kláštera zbylo, byl kostel Nanebevzetí Panny Marie (na jeho místě dnes stojí kostel barokní) a v Louňovicích se dá ještě najít kus klášterní zdi, který se stal součástí domu čp. 19. Paradoxně se nachází v ulici pojmenované po Janu Žižkovi...
Vlevo: klášterní zeď Vpravo: louňovický kostel
zdroj obrázků: www.lounovicepodblanikem.cz