Vážená paní Válková, chtěl jsem Vám za bárovky moc poděkovat, protože to jsou knížky, které mi na našem trhu chyběly. První bárovka, se kterou naše rodina přišla do kontaktu, bylo "Terezínské ghetto". Náhodou jsme na něj narazili ve výloze Karmelitánského knihkupectví v Litoměřicích, když jsme tam (tuším, že v roce 2013) byli na výletě. To jsme ještě netušili, že se nejedná o samostatnou knížku. To nás dostalo. Pak jsme se začali pídit po dalších dílech v knihovně a nakonec jsme si všechny postupně pořídili v knihkupectví. Teď je to tak, že se vždycky půl roku nemohu dočkat nového dílu, a pak, když konečně vyjde, se na něj natěšeně vrhnu, během několika mála hodin ho zhltnu, zaplesám a hladov po pokračování se musím obrnit trpělivostí, abych přečkal další půlrok - a protože je to těžké čekání, vrhnu se na některé z již přečtených bárovek a čtu je celé nebo z nich aspoň mlsám mé oblíbené pasáže, zatímco nový přírůstek do sbírky putuje k mé mamce, pak k babičce, pak k manželce a oběma dcerám a staršímu synovi... Některé díly jsem tak přečetl už mockrát, jiné si nechávám pro zvláštní rozpoložení (včera jsem znovu dočetl "Terezín"). Jestli je díl Pozdvižení v Pompejích můj nejoblíbenější, Terezínské ghetto je asi nejsilnější a nejsmutnější - jsem za tento díl moc rád a jsem rád, že jsem s ním začal. Četl jsem ho třikrát, a ačkoli nejsem žádná plačka, na konci tohoto příběhu brečím vždy - znovu a znovu mě dostal. Teprve po jeho prvním přečtení jsem navštívil Terezín a díky němu jsem si dokázal představit, co mám vlastně před očima... Teď se těším na Arábii, až mi dorazí (a až mě dorazí, jak věřím a doufám), zatím jsem četl jen ochutnávku v podobě 1. kapitoly... Tak jsem přemýšlel, kde bych Báru rád viděl, a napadlo mě setkání s Komenským v exilu, při vzniku státu Izrael, ale také třeba při dobytí Jeruzaléma Nabukadnezarem II., když už se tam na skok objevila, koneckonců, třeba by mohla zachránit před zajetím rodinu toho Jochanana. No, a pak mě napadlo takové bizarní klišé v podobě Báry na Titaniku či Britaniku. Vím, to už je trochu přes čáru, ale zajímavý příběh by to být mohl. Určitě bych Báře rád dopřál další setkání s Karlem, Bořkem, Vojtou, Jorikatou (pardon - Jorijasuem), například by ho mohla zachránit před smrtí u Širojamy, Lionardem a konečně s Ilugim. Taky, když už v paleolitu navštívila naše předky, mohla by v budoucnu navštívit i neandrtálce, (cyklus Děti země od J. M. Auelové je - podobně jako bárovky, jen mnohem déle - mou srdeční záležitostí)... Ale to jsou jen takové nápady a výstřely do tmy. Báře Barču i Atlas neskutečně závidím, ale zároveň jí ho přeji. Takže zatím se tetelím blahem v očekávání na Arábii, tetelím strachem vzhledem k situaci o osud dílu, ve kterém má Bára navštívit Koreu, a vážně uvažuji, že si postupně dokoupil všechny díly ve formátu PDF, abych je mohl číst a poslouchat. S pozdravem, díky a nadějí, že Bařin cyklus hned tak neskončí Jenda Macák
Od pana Macáka z 29. října 2020
