Vzhledem k formátu novin je naskenovaný rozhovor nečitelný, níže najdete čitelnější verzi.
Studium historie a latiny má většina z nás spojeno s nudou a biflováním se nezáživných informací, které „nám v životě stejně k ničemu nebudou“. V rukou gymnazijní profesorky a spisovatelky Veroniky Válkové se však oba předměty promění v zábavu plnou napětí a zajímavých historek…
Petra Hátlová
Vyučujete na šestiletém gymnáziu a zároveň jste velmi aktivní literární autorka. Čím se cítíte být víc pedagožkou, nebo spisovatelkou?
Pedagožkou, bezesporu. Psaní knih je zábava, relaxace, práce ve škole je poslání. Učitelství pokládám za jednu z nejvýznamnějších profesí, ne-li za zcela nejvýznamnější, a upřímně řečeno, kdybych pedagogickou dráhu musela opustit a dělat cokoliv jiného, pokládala bych to za osobní degradaci. Život bez psaní knih si ovšem také dovedu představit jenom obtížně...
První knížky, fantasy, jste psala pod jménem Adam Andres. Proč pseudonym a proč právě mužský?
Bylo mi sedmnáct, když jsem knihu začala psát, a moji přátelé, kterým jsem rukopis dávala číst, tvrdili, že z toho mají pocit, jako by to psal muž. Dnes by mne toto konstatování asi urazilo, ale tehdy jsem to brala skoro jako pochvalu. Konec konců, také bych si nekoupila fantasy od ženy, čekala bych zamilovanou limonádičku, k tomhle žánru se asi ten mužský princip hodí lépe. Pod pseudonymem jsem knihu chtěla vydat tak jako tak pro případ, že by to byl naprostý propadák, abych si nezkazila jméno, a tak jsem sáhla po pseudonymu mužském. Kdepak by mne tehdy napadlo, že hned moje první kniha získá Zlatého Ikara za nejlepší fantasy roku 1992! U fantasy už se pseudonym zažil, a tak ji jako Adam Andres vydávám dodnes, i když už čtenářská obec dávno ví, kdo se pod ním skrývá. Učebnice a knihy pro děti ovšem píši pod svým vlastním jménem.
Je ve vaší v rodině nějaký další „psavec“? Víte třeba, po kom jste zdědila vlohy?
„Psavec“ byl můj pradědeček z matčiny strany, Josef Mervart, jehož divadelní hry se za první republiky hrály i v Národním divadle. Ale bohatá fantasie je asi v naší rodině normální. Maminka si pro nás běžně vymýšlela pohádky a příběhy a celé dětství jsem strávila tím, že jsem si hrála nebo kreslila a přitom poslouchala svého staršího bratra, který se špejlí – pardon, s kouzelnickou tyčinkou – poskakoval po pokoji a vyprávěl romány, které si sám vymýšlel. Báječné na tom bylo, že jsem do vyprávění mohla kdykoliv vstoupit a říct, že takhle se mi to nelíbí a chci to jinak, a on mi někdy i vyhověl. V těchhle příbězích jsme hlavní roli hráli my dva a jeden z našich bratranců. Někdy jsme se v nich vraceli třeba k filmu, který se nám líbil, a děj jsme si přetvořili podle sebe, ale také jsme měli několik našich vlastních „seriálů“ - létali jsme vesmírem kosmickou lodí Icam nebo sestupovali do podzemní říše pohádek. Vymýšlení příběhů tak pro mne od útlého dětství byla naprosto běžná realita.
Z pohledu středoškolské učitelky dějepisu - myslíte si, že lidé znají naší historii a dějiny?
Jak kdo. A také záleží na tom, co si představujeme pod pojmem „znát historii“. O historii je obrovský zájem – podívejte se na to, kolik vychází historických románů nebo populárně naučných knih, třeba o vojenství, kolik filmů v historických kulisách se točí, kolik lidí se věnuje historickému šermu. Žádný jiný vědní obor se takové popularitě netěší. Ale to, že se rádi podíváme na historický film nebo si přečteme historický román nebo že nás zajímá, jaký typ tanků bojoval v bitvě u Kurska, ještě nutně nemusí znamenat, že historii známe.
Máte nějaký soukromý recept na to, jak nadchnout svoje studenty pro dějepis?
Mám soukromý recept, jak nadchnout studenty pro jakýkoliv předmět. Je to zcela jednoduché – nadšený kantor nadchne. Jestliže samotného pedagoga jeho obor baví, je pro něj vášní, sálá z něj zápal – pak zapálí. Jak se říká, student není sud, který je třeba naplnit, ale pochodeň, kterou je nutno zapálit. Někdy má tedy člověk pocit, že škrtá sirkou nad hromadou mokrého listí, ale to nechme stranou. U dějepisu je obecně výhoda, že většinu studentů historie baví sama o sobě. Středověk je romantický, kluci v skrytu duše touží být rytíři a holky v skrytu duše touží, aby spolužáci byli rytíři, takže to je táhne, kluky baví válečné konflikty všech dob a světadílů... Dobré je také dětem názorně ukázat, že historie jsou dějiny jejich vlastních předků. První úkol, který moji studenti dostávají, je sestavit si vlastní rodokmen do takové hloubky, aby tam měli někoho, kdo zažil první světovou válku. V primě (jsme šestileté gymnázium) totiž učíme moderní dějiny. A studenti zjišťují, že se učíme o tom, co prožívali jejich prarodiče a rodiče jejich prarodičů. Často při práci na rodokmenu vyplavou na povrch dávno zapomenuté rodinné příběhy o pradědečkovi legionáři, o babičce, která za války ukrývala jugoslávského partyzána a podobně a děti jsou fascinované, co jejich předkové zažili.
Ve vašich historických knížkách pro děti je hlavní postavou a průvodcem 12letá holčička Bára. Proč právě ona?
Protože jsem měla pocit, že pro holky tohohle věku u nás neexistuje pořádná literatura – buď jsou to zamilované příběhy nebo knížky o koních. Nakonec se ukázalo, že Bářiny příběhy hltají i kluci a dospělí. Znám třicetileté ženy, které mají Bářiny knihy mezi svými oblíbenými, a moc ráda dávám k dobru historku, jak našemu panu řediteli, který už překročil šedesátku, ujel autobus, protože se na zastávce začetl do jedné z mých knih. Kouzlo Bářiných příběhů je totiž také v tom, že si v nich přijdou na své jak děti, tak dospělí. Bára se pohybuje v reálném světě, který vidí dětskýma očima a komentuje ho po svém, a takhle příběhy vnímají děti, dospělí v jejích dobrodružstvích ale nacházejí spoustu věcí, které dětem unikají nebo je chápou jinak. Takže je to v zásadě čtení pro celou rodinu.
Které historické období je vašemu srdci nejbližší?
Pochopitelně starověk, vzhledem k tomu, že jsem vystudovala klasickou filologii, v Řecku a v Římě jsem jako doma. Pak miluji raný středověk, třeba vikingy, Kyjevskou Rus... Ráda učím i moderní dějiny, ne proto, že by mne tak bavily, ale proto, že je to důležité a jsou tam témata, která se hluboce dotýkají dětských duší a děti na ně výborně reagují. Proto jsem také v jedné z knih poslala Báru do Terezína za druhé světové války. To je něco, o čem se nesmí přestat mluvit, je nutné, aby o tom děti věděly, ale na druhou stranu krom „Hanina kufříku“ není literatura, která by je s tím seznamovala přiměřenou formou.
Psala jste o něm někdy?
Ano, Bára už se dostala do Pompejí krátce před výbuchem Vesuvu a s varjagy, švédskými vikingy, se plavila po Dněpru až do Kyjeva.
Znalosti z dějin při psaní využíváte stále, ale hodila se vám někdy znalost latiny?
Latinu jsem při psaní zatím téměř nepoužila. V knize, kde se Bára dostane do Pompejí, trochu ano, třeba při vymýšlení jmen otroků, protože ti dostávali jména podle vlastností, barvy vlasů atd. Bářin kamarád, černoušek, se například jmenuje Talpa – to znamená latinsky krtek. A pak ještě asi jednu nebo dvě věty v povídce „Není cesty zpět“. Ovšem až jednou Báru zavřeme do středověkého kláštera, aby zjistila, jak to tam chodí, tak si latiny užije až dost!
Příběhy zasazujete vždy do reálných míst. Jak získáváte potřebné informace k popisu reálií?
Zatím se Bára skoro vždycky dostala někam, kde už jsem to aspoň částečně znala, ať už šlo o Novgorod, Egypt nebo Terezín. Jinak prohledávám mapy a plánky, snažím se najít fotografie nebo dobové kresby, abych si o lokalitě vytvořila co nejrealističtější představu. V odborné literatuře vyhledávám samozřejmě i to, jak vypadal nábytek, účesy, oděvy – tyhle materiály pak poskytuji i výtvarníkovi jako podklady pro ilustrace. Možná to někomu bude pro dětské knihy připadat zbytečné, ale jestliže chci, aby z knihy nasály dobovou atmosféru a skutečně měly pocit, že se na okamžik ocitly v minulosti, a aby si také z četby odnesly nějaké vědomosti, nesmím si bohapustě vymýšlet. Rozhodně nehodlám ani v knize pro děti historická témata zpracovávat stylem kupříkladu tvůrců filmu Trója, kteří umístili Spartu na břeh moře, přestože letmý pohled na mapu stačí k tomu, aby člověk zjistil, že Sparta ležela ve vnitrozemí.
Jsou v nějakém příběhu skutečné postavy?
Jistě, prakticky ve všech. Ne všechny jsou notoricky známé jako třeba Karel IV. nebo Jan Lucemburský. Ve Vikinzích například vystupuje svatý Vladimír, kníže Kyjevské Rusi, o kterém se děti ve škole učí, a na druhou stranu také Kolskegg Hámundarson z Hlídarendi, který žil na Islandu v 10. století a o kterém vypráví jedna z nejslavnějších islandských ság. Toho znají většinou je na slovo vzatí nordisté a zakomponovat ho do Bářiných dobrodružství byla taková moje libůstka. V nejnovější knize, která se odehrává v Egyptě, zase vystupuje král Menkauré, stavitel nejmenší ze tří pyramid v Gíze, jeho dcera Chentkaus a syn Šepseskaf.
Na kterou knížku jste se musela nejdéle připravovat?
Tak to byl právě zmíněný Egypt. Uvědomila jsem si, že sice znám politické dějiny Egypta, ale to pro napsání knihy zdaleka nestačí. Musela jsem si nastudovat nejrůznější reálie, docela do hloubky se zabývat egyptským náboženstvím – ne tím, jakou zvířecí hlavu má který bůh, ale tím, jak se prolínalo každodenním životem obyčejných lidí. Studium mi zabralo několik měsíců, kvůli téhle knize jsem se dokonce do Egypta vypravila.
Pokud byste si mohla vybrat, ve které době byste chtěla žít?
Vzhledem k tomu, že jsem zvyklá za život ve dvacátém prvním století a jsem poměrně soudná, raději bych neměnila, protože našinec by v minulosti nepřežil. Kdybych si ovšem musela vybrat, tak bych zřejmě zamířila do starověkého Egypta, asi do Staré říše. Málo se totiž ví o tom, že Egypt byl matriarchální (to není v rozporu s tím, že mu většinou vládli muži) a ženy tehdy měly možná ještě lepší postavení, než mají dnes.